Malá vzpomínka na léto (venku je krásně, tak už nedoufám v lyžovačku) a rumunský Bihor. Zkuste najít Kárku na obrázku... Letos se možná podívám na Ukrajinu. Pokud se do té doby nezblázním ze šroubujících se cen plzeňský malometrážních a zaprděných bytů, o které bychom měli eventuelně zájem. Kdybyste věděli o nějaké movité babičcce bez potomků, dejte vědět.
17. února 2007
resentiment I.
Malá vzpomínka na léto (venku je krásně, tak už nedoufám v lyžovačku) a rumunský Bihor. Zkuste najít Kárku na obrázku... Letos se možná podívám na Ukrajinu. Pokud se do té doby nezblázním ze šroubujících se cen plzeňský malometrážních a zaprděných bytů, o které bychom měli eventuelně zájem. Kdybyste věděli o nějaké movité babičcce bez potomků, dejte vědět.
15. února 2007
Jejda, mám to nějaké rozhozené...
Dnes večer jsem zhlédla dokument Olgy Sommerové Přežili jsme svoje děti. Dnes ráno jsem skoukla filmeček mladé dokumentaristky s názvem Dovolená (mateřská). Taky jsem dnes navštívila spolužačku z gymplu, která úžasně skloubila mateřství, maželství a studium. Dnes jsem se nechala epesně ostříhat (no jo, to je mimo kanál). Všechno ve mě zanechalo protichůdné dojmy a trochu strach, ze své vlastní odpovědnosti, k rodičovstvu i kohortám budoucím. Proboha, ono se mě to taky týká, jakkoli zprostředkovaně... Téma rodičovství na mě vykouklo také z poslední nabídky pracovních příležitostí v neziskovém sektoru.
Narazila jsem na nabídku doprovázení postižených dětí do integračních školek(každá, která nějaký ten pošramocený kus človíčka přivítá mezi sebe). Normálně takové nabídky přeskakuju, ale tentokrát jsem koukla na stránky:
Hornomlýnská
Je zde pěkné tablo "neumístitelných" dětí s popisem svého trochu méně radostného dětství. Odkazem na patronku Simonu Monyovou, jsem se dostala také k příběhu zakladatelky tohoto projektu, Daniely Dolejšové. Nastránkách spisovatelky se v sekci patronát můžete dočíst i vy, co se může stát komukoli z nás.
Narazila jsem na nabídku doprovázení postižených dětí do integračních školek(každá, která nějaký ten pošramocený kus človíčka přivítá mezi sebe). Normálně takové nabídky přeskakuju, ale tentokrát jsem koukla na stránky:
Je zde pěkné tablo "neumístitelných" dětí s popisem svého trochu méně radostného dětství. Odkazem na patronku Simonu Monyovou, jsem se dostala také k příběhu zakladatelky tohoto projektu, Daniely Dolejšové. Na
13. února 2007
Hoj ty štědrý večere, ty tajemný svátku...

Každý má občas slabší období, je to lidské. Většinou se nám nedaří v určité oblasti, resp. v určitém patře té proklaté Maslowovské pyramidy. Někdy se sere všechno... To není můj případ. Ale chci se podělit o jednu docela tíživou skutečnost, jež se mě týká. JSEM LÍNÁ!!!
Byla jsem asi líná vždycky, ale okolí mě uchránilo tomuto hrozivému zjištění, až do mé americké dospělosti. Dnes v noci se mi zdálo o mém gympláckém nešvaru - zapejkání. toto zapejkání bylo projevem naprosté lenosti. Někdy jsem nešla do školy několik dní, jen proto, že v pondělí jsem si hodinku přispala a zapejkat jen jednu hodinu (jeden den) nebyo v mém případě věrohodné. Byla jsem líná se naučit na zkoušení, tak jsem se ho "nezúčastnila". Moje zapejkání mělo daleko od divokých parkových mejdanů, mileneckých schůzek a dobrodružných výletů.Většinou jsem seděla s plným talířem a kafem před bednou.
Vysoká škola pro mě byla obrovským vysvobozením. Žádné omluvenky, žádné důtky, žádné zpytavé pohledy. Forma studia na sociologii na FF UK je velmi volná, nikoliv objemná, též nikterak závratně náročná. Chodím do školy víc než většina spolužáků, atestace mám brzy splněné... ale můj problém se nevytratil. Naopak, tákováto škola je pro mě nedobrý pán.
Již rok a půl jsem bezradná, kam se mnou. Sebevědomí mi nadále klesá. Bludný kruh mohla bych měla bych, občas musím... Z kdysi pevné feministky se stala podvolná slečna, která počítá s tím, že jí milý dobrodinec zaopatří střechu nad hlavou, jež bude trpělivě splácet, která se naučí starat se o domácnost (protože maminka stále zaopatřuje od á do ž), což nebude jednoduché. A že splaší rutinní nemanuální práci ve své plzeňské dolině, protože na víc s nevěří. A může za to její lenost.
Ztráta iluzí, jež má člověk sám o sobě docela bolí. Leckdy víc, než zklamání od těch druhých. A tak trpělivě hýčkám nadějí, že se něco STANE: najdu dobrou práci/brigádu, odjedu někam ven, zkusím jinou školu a ... ZMěním SE. Hmmm asi se načekám:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)



