Občas je fajné sednout si k PC nebo k jinému muzikoplejeru a hustit do sebe songy plné zaprášených dojmů, vzpomínek nebo nekonstruktivních blábolivých snů. Naštěstí už to nedělám každý den ale jednou za 14 dní, takže je to počin zdravý a relaxační. Někam jsem zašantročila MP3, takže Pražské pouliční ultracivilní filmy v mojí hlavě mají už měsíc stopku v natáčení. Dnes večer aso dočtu Polovičního bratra od Saabye Christensena a zároveň bych chtěla aby přes noc ještě několik set stránek přirostlo. Vždycky mě mrzí když příběh skončí. S posledním zaklapnutím knihy je definitivně jasné, že je příběh jenom vymyšlený. Je čas na vlastní životakonání - ó jak únavné. Mraky jsou velký a tmavý, nacucaný koberec se suší na kolejním okně a vypadá to, že tam bude (nacucaný) ležet minimálně týden (beze srandy). Prát koberec v ruce nejni sranda, příště se vykašlu na IKEA doporučení a šupnu ho do pračky, i kdyby měl být posléze na dva kusy. We care a lot od Faith No More zni z chrastítek a já mam chuť na dvě deci. Děsí mě představa dvou letních měsíců v ucpané betonové Praze, ale CV si to do budoucna žádá. Moje špatné svědomí si to žádá. Už nějakou dobu přemýšlím, nebylo by li lepšejší absolvovat nějaký rekvalifikační kurz na účetní nebo cokoli jednoduchého. Třeba zaharadničení by bylo fajn, soft skills jaksi nejni v mých útrobách, silách, srdci, natož v mluvidlech a mozku... U sociologa trochu problém:)
