27. srpna 2006
Sportem ku zdraví aneb kolotočení
Pravděpodobně poslední dovolená (tu zářijovou si spíše nezasloužím) kterou jsme se ve zdraví užili byla na kolecch, v Jižních Čechách . Vzhledem k faktu, že má zadnice dva roky neseděla na té malé tvrdé plošce, a svaly k tomu potřebné již částečně atrofovaly, byly nároky vysoké. Pevné stanoviště s postelí a rovinatý terén. Okolo Veselí nad Lužnicí je nejrovnější rovina široko daleko a pension Blatský dvůr poskytoval vysoký komfort za velmi velmi lidovou cenu (doporučuji http://ubytovatele.info/blatsky.dvur.htm) takže zde panovala spokojenost. Předpověď nebla růžová ale pršelo jen během noci a občasné spršky jsme zapili regentem nebounijak valnou lehkou kolou :) Nehorázně jsme utráceli za nacpání břuchů, za to jsme podpořili třeboňské rybářství. Podnikli jsme výlety do Jindřichov Hradce, Tábora, Třeboně, Soběslavi a Hluboké nad Vltavou. Kromě pěškobusové Soběslavi vše kolmo, občas s podporou ČD. Přikládám nějaké dokumentační foto.
Na ulici 2006
Od 7. do 18. srpna se v Plzni konal jako každý rok jazz - folkový festival Na ulici.
Festival byl letos malinko slabší, ale od příštího roku se má úplně překopat na nekomerční alternativní festiválek s menším rozpočtem a méně zvučným jmény, tak na to se moc těším. Kromě klasiky: Žalmana, Samsona Lenka, KOA, Big bandu, Démophobie a dalších, jsme objevili žasné kapely jako Posmrtné zkušenosti http://www.theade.cz/ , Dick´o Brass http://www.dickobrass.cz/ a cikánské kapely Bengas http://www.bengas.net/.
Pivo bylo letos za magických 30 korun ale na druhou stranu nabídka pečených a smžených pochutin se rozšířila. Místo piva se konzumovalo čepované víno od Kaštanu.
Všem odnaučeným kuřákům přeji hodně síly, nekuřácké léto se bohužel nekonalo, ale pevně doufám že podzim bude schůdnější.
Přidávám link na poustvovu reportáž z Rumunska a pár fotek z ulice...
http://www.poustva.wz.cz/rumunsko/17.html
14. srpna 2006
9. srpna 2006
Roumanian edvenčr - text
Druhou polovinu července jsem strávila převážně na stráních rumunských hor a kopců.
Jelikož ve dvou bych se bála (na východě oba prvně + mírné předsudky) svěřili jsme se do rukou cestovky MUNDO, se kterou jezdí již ostřílená banda horalů od Gympelu. Cesta i s jídlem a kapesným stála pohodlných á 7000 Kč sakum prásk. Díky úžasným průvodcům Jeronýmovi a Bobrovi a velmi nekonfliktním a přátelským spolucestovatelům jsem se spíš cítila jako na čundru s trochu větší bandou...
Počáteční třídenní přechod opuštěného pohoří Rodna byl nejlepší z celých 14 dní. Závěrečný Bihor byl druhý vrchol, ovšem nejdrastičtější část - šplhání soutěskou do propasti jsme si odpustili. Poslední vyčerpanci se vraceli z hřebene ještě kolem desáté - a téměř všichni bez výjimky postihla náhlá nevolnost či střevní chřipka. Prvním bylo špatně již při sestupu, některým až doma - ale příznaky byly stejné. Jestli byla příčinou špatná voda z potoka se asi už nedovíme, nutno dodat že celých 14 dní jsme pili převážně z lesních pramínků a potůčků a obešlo se to bez problémů (a jak byla vynikající na chuť).
Z problému je třeba vyzdvihnout jedny příušnice s podezřením na meningitidu a jedny velmi kruté hemeroidy. Majitelé luk po nás chtěli 70 korun za stan ačkoli louka měla 5 arů, byla křivá a byl tam jeden turecký záchod Někdy zase nechtěli nic, jenom pokecat, což nebyl problém, páč Jeroným uměl rumunsky. Další byla jen částečně fungující busová klimoška, jež v centrální části produkovala více vody než vzduchu a v zadním traktu ani to ne.
Rumunsko je drahá země, během posledních dvou let se zdražilo zboží o 100 % a rumuni jezdí vydělávat na západ, třeba k nám a z toho živí celé rodiny. Průměrný plat je asi 4500 korun, a ceny vyšší než u nás, popravdě sem viděla mnoho bohatých nebo minimálně na stejné úrovni žijících lidí jako my, tak to moc nechápu… Globalizace zde udeřil ještě mocněji než u nás, chudší země se brání bohužel hůře. V obchodech opravdu minimum místních výrobků, většinou pod značkou některé z nadnárodních korporací, to se týkalo hlavně potravin, cigaret a chlastu. Rudé kapky Vodafonu na každém kroku, benzínky Agip, paštiky Hamé, cigarety Vícerou a západní pop. Ale často také balkánkýž dechovko-disko-pop, velmi příjemné. Místní to hrozně žerou. Mejeme si takhle nohy v horském sedle, zastaví meďák s postarším párem: dědouš otevře dveře ,pustí mjůzik na plný koule a začne křepčit. Se zastavilo ještě jedno fáro, začli pařit spolu a páč jsme se přidávali, tak na darovali MC které mělo v Buse velký úspěch. Dokonce větší než Pražský Výběr a Bob Marley.
Na horské cestě jsem se cítila dobře, sic bez potřebné fyzičky jsme se drželi na předních pozicích. Na lezecích štacích už to bylo horší. Naše soukromé slézání soutěsky jsem odnesla celkem slušným šrámem přes levou holeň, výstup po nezpevněné stráni byl pure adrenalin No teď se mi to kecá Těším příští sezónu. Třeba Ukrajina nebo Pyreneje…
Jelikož ve dvou bych se bála (na východě oba prvně + mírné předsudky) svěřili jsme se do rukou cestovky MUNDO, se kterou jezdí již ostřílená banda horalů od Gympelu. Cesta i s jídlem a kapesným stála pohodlných á 7000 Kč sakum prásk. Díky úžasným průvodcům Jeronýmovi a Bobrovi a velmi nekonfliktním a přátelským spolucestovatelům jsem se spíš cítila jako na čundru s trochu větší bandou...
Počáteční třídenní přechod opuštěného pohoří Rodna byl nejlepší z celých 14 dní. Závěrečný Bihor byl druhý vrchol, ovšem nejdrastičtější část - šplhání soutěskou do propasti jsme si odpustili. Poslední vyčerpanci se vraceli z hřebene ještě kolem desáté - a téměř všichni bez výjimky postihla náhlá nevolnost či střevní chřipka. Prvním bylo špatně již při sestupu, některým až doma - ale příznaky byly stejné. Jestli byla příčinou špatná voda z potoka se asi už nedovíme, nutno dodat že celých 14 dní jsme pili převážně z lesních pramínků a potůčků a obešlo se to bez problémů (a jak byla vynikající na chuť).
Z problému je třeba vyzdvihnout jedny příušnice s podezřením na meningitidu a jedny velmi kruté hemeroidy. Majitelé luk po nás chtěli 70 korun za stan ačkoli louka měla 5 arů, byla křivá a byl tam jeden turecký záchod Někdy zase nechtěli nic, jenom pokecat, což nebyl problém, páč Jeroným uměl rumunsky. Další byla jen částečně fungující busová klimoška, jež v centrální části produkovala více vody než vzduchu a v zadním traktu ani to ne.
Rumunsko je drahá země, během posledních dvou let se zdražilo zboží o 100 % a rumuni jezdí vydělávat na západ, třeba k nám a z toho živí celé rodiny. Průměrný plat je asi 4500 korun, a ceny vyšší než u nás, popravdě sem viděla mnoho bohatých nebo minimálně na stejné úrovni žijících lidí jako my, tak to moc nechápu… Globalizace zde udeřil ještě mocněji než u nás, chudší země se brání bohužel hůře. V obchodech opravdu minimum místních výrobků, většinou pod značkou některé z nadnárodních korporací, to se týkalo hlavně potravin, cigaret a chlastu. Rudé kapky Vodafonu na každém kroku, benzínky Agip, paštiky Hamé, cigarety Vícerou a západní pop. Ale často také balkánkýž dechovko-disko-pop, velmi příjemné. Místní to hrozně žerou. Mejeme si takhle nohy v horském sedle, zastaví meďák s postarším párem: dědouš otevře dveře ,pustí mjůzik na plný koule a začne křepčit. Se zastavilo ještě jedno fáro, začli pařit spolu a páč jsme se přidávali, tak na darovali MC které mělo v Buse velký úspěch. Dokonce větší než Pražský Výběr a Bob Marley.
Na horské cestě jsem se cítila dobře, sic bez potřebné fyzičky jsme se drželi na předních pozicích. Na lezecích štacích už to bylo horší. Naše soukromé slézání soutěsky jsem odnesla celkem slušným šrámem přes levou holeň, výstup po nezpevněné stráni byl pure adrenalin No teď se mi to kecá Těším příští sezónu. Třeba Ukrajina nebo Pyreneje…
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)