Resentiment II.

Listó - pad

Za měsíc končí regulérní výuka, jsem z toho jelen, bo jsme akorát začali.

Na Ramzové i na Špičáku se dá bezvadně lyžovat, ačkoli jsme před pěti týdny ještě spali na Kosáku ve stanu.

Už dvakráte jsem spala v mém novém bydlisku na praze 10, a už mi hlava vytěsnila, co se dělo předtím.

Mezi to patří kromě bydlení i projekt Holocaust a současnost, jehož demostránky se konečně rozběhly, a jehož průběh byl zdárně? ukončen.

Sladké nic

Teď už mě čeká máloco, snad jen výběr rohové kuchyňské linky a boj o nábytek v obýváku, dále Vánoce a tradiční dárkový stress.

Do společnosti zavítám málokdy, proto mě potěší každé pozvání...nebo je to jinak? Nějak se v tom nevyznám, třeba to jsou blbosti.

Tak alespoň louskám Ulricha Becka (povinně) a Miloše Urbana (s láskou) a také Ivu Pekárkovou (hltám) a taky trošku Roberta Reicha (se zaujetím).

Pomalu přícházím na to, že nejsem v životě tak moc skromná, jak sem si o sobě myslela, jsem taky zhýčkaná - pokaždé mi chybí něco jiného.

Pojďme

Strasti

Strasti mého prvního podnájmu se snad pomalu chýlí ke konci, i když to skončí huř než jsem čekala.

Mít spokojený domov, kde na vás čeká teplá postel, milé slovo nebo alespoň klid není taková samozřejmost, jak jsem si do konce 10. září 2007 myslela.

Inu již snad se budu moci věnovat i produktovním činnostem, nejen hašením problémů, hutného kouření a stresu.

Adoptovala jsem v Bosně holčinu. Seskupení balíčku pro ni mě stálo taky dost nervů, ale aspoň to nebyla jen oběť finančního rázu:) Snad přidám i její fotografii.

Přeju všem hodně síly, zkušenosti nás vždy posouvají kupředu, ne?