Druhou polovinu července jsem strávila převážně na stráních rumunských hor a kopců.
Jelikož ve dvou bych se bála (na východě oba prvně + mírné předsudky) svěřili jsme se do rukou cestovky MUNDO, se kterou jezdí již ostřílená banda horalů od Gympelu. Cesta i s jídlem a kapesným stála pohodlných á 7000 Kč sakum prásk. Díky úžasným průvodcům Jeronýmovi a Bobrovi a velmi nekonfliktním a přátelským spolucestovatelům jsem se spíš cítila jako na čundru s trochu větší bandou...
Počáteční třídenní přechod opuštěného pohoří Rodna byl nejlepší z celých 14 dní. Závěrečný Bihor byl druhý vrchol, ovšem nejdrastičtější část - šplhání soutěskou do propasti jsme si odpustili. Poslední vyčerpanci se vraceli z hřebene ještě kolem desáté - a téměř všichni bez výjimky postihla náhlá nevolnost či střevní chřipka. Prvním bylo špatně již při sestupu, některým až doma - ale příznaky byly stejné. Jestli byla příčinou špatná voda z potoka se asi už nedovíme, nutno dodat že celých 14 dní jsme pili převážně z lesních pramínků a potůčků a obešlo se to bez problémů (a jak byla vynikající na chuť).
Z problému je třeba vyzdvihnout jedny příušnice s podezřením na meningitidu a jedny velmi kruté hemeroidy. Majitelé luk po nás chtěli 70 korun za stan ačkoli louka měla 5 arů, byla křivá a byl tam jeden turecký záchod Někdy zase nechtěli nic, jenom pokecat, což nebyl problém, páč Jeroným uměl rumunsky. Další byla jen částečně fungující busová klimoška, jež v centrální části produkovala více vody než vzduchu a v zadním traktu ani to ne.
Rumunsko je drahá země, během posledních dvou let se zdražilo zboží o 100 % a rumuni jezdí vydělávat na západ, třeba k nám a z toho živí celé rodiny. Průměrný plat je asi 4500 korun, a ceny vyšší než u nás, popravdě sem viděla mnoho bohatých nebo minimálně na stejné úrovni žijících lidí jako my, tak to moc nechápu… Globalizace zde udeřil ještě mocněji než u nás, chudší země se brání bohužel hůře. V obchodech opravdu minimum místních výrobků, většinou pod značkou některé z nadnárodních korporací, to se týkalo hlavně potravin, cigaret a chlastu. Rudé kapky Vodafonu na každém kroku, benzínky Agip, paštiky Hamé, cigarety Vícerou a západní pop. Ale často také balkánkýž dechovko-disko-pop, velmi příjemné. Místní to hrozně žerou. Mejeme si takhle nohy v horském sedle, zastaví meďák s postarším párem: dědouš otevře dveře ,pustí mjůzik na plný koule a začne křepčit. Se zastavilo ještě jedno fáro, začli pařit spolu a páč jsme se přidávali, tak na darovali MC které mělo v Buse velký úspěch. Dokonce větší než Pražský Výběr a Bob Marley.
Na horské cestě jsem se cítila dobře, sic bez potřebné fyzičky jsme se drželi na předních pozicích. Na lezecích štacích už to bylo horší. Naše soukromé slézání soutěsky jsem odnesla celkem slušným šrámem přes levou holeň, výstup po nezpevněné stráni byl pure adrenalin No teď se mi to kecá Těším příští sezónu. Třeba Ukrajina nebo Pyreneje…
