Vždycky, když chci něco hodit na tenhle pokočkovanej zápisník, tak to znamená, že mám vztek, depku, špatný svědomí nebo jsem líná dělat kloudný věci. Neljíp všechno najednou. S deníky je to trchu jiný, jsou plný zoufalejch výkříků bez kontextu. Jména umně skryta za zájmeno nebo počáteční písmeno přezdívky, takže dnes už těžko redešifruju...:) Trapná příhoda ze školy v přírodě (5. třída, Vysoké Tatry, hotel Stará Lesná:), kdy mi byl deník tajně uzmut, nepokrytě přečten a stále ještě dětské informace vypuštěny do demokratické svobody se usídlila kdesi v pohotovosti. No, s Janou se stále ještě přátelím:) Oba dva deníky jsou mi levnou terapií a jenom jednou mě napadlo, že bych ho nabídla někomu jako klíč (ke mě), ještě že mi tenkrát zbylo ještě ždibíček racia v hlavě:) Je úžo vědět, že kromě nespolehlivého mozku mám svůj citovej život uloženej i na disketě:)
Blog je spíš takovej vlasec, čekáš že se něco chytí. Já se chytám. Moje vouyerské choutky , neuspokojené z poklidného kamarádstva a odvařeného bulváru mají žně. Já si ho píšu vlastně pro sebe, ale částečně je tu nějaká skrytá exhibice...Po nepříliš zralé úvaze jsem se rozhodla věnovat svoji semestrální práci obsahové analýze blogů na českém inernetu. Po té, co jsem zjistila, že jen server bloguje.cz má něco kolem 9 000 zápisníčků, přešel mě optimismus. Ale věřím, že díky vhodným informačním technologiím dosáhnu na statisticky významné procento vašich html libůstek. Těším se.
