Nebudu psát moralistické kydy o uspěchaných vánocích, přecpaných hajpamárkytech, protože jsem se tomuto úspěšně vyhnula.
Naopak , sníh ani vláda mi nechybí, to až v lednu.
Teď koukám na řadu panelových domů, jejichž plastová okna čekají na nové meruňkové a oranžovoučké
omítnutí, aby nevypadaly tak šedě a socíálně. Rekonstrukce běží v plném proudu - do dvou tří let budou všechny žluté, světlě hnědé...
Myslím na nervózní cigarety a říkám si , je dobré mít nějaky cíl. Můžu ho srovnávat, přehodnocovat a chlácholit se pomyšlením, že to pinožení dává smysl i všemu ostatnímu v našem životě.
Možná jsem se jenom narodila moc líná:) Včera jsem byla na předvánoční Démophobii v Hifi, a bylo to letos to "nejvánočnější", ještě spolu s ovíněnými studenty, cestující spolu se mnou v noční tramvaji.
Jejich koledy s houslemi zněly docela upřímně. Teď zabalím praktické i nepraktické drobotiny, večer zajdu ještě na pár piv nebo svařáků. Obrazím mezi svátky pár kaváren, abych oživila unikající přátelství a sebrala do mošny pár drbů.
Vánoce jako takové, jsou mi úplně u zadku. Mám ráda pár dní volna a rodinná setkání, zavzpomínám na sborové vánoční koncerty a nějaký si pustím.
Ale pohádka o narození krista i svátky jiných velekněžství jsou mi naprosto vzdálené.
V kostele to krásně voní, a cítím se tam bezpečně, jojo mají kouzlo, ale to dělá spíš ta architektura.
Jsem bezvěrec, nechán napospas sžírající závistí, přehlubokým pocitem nedostatečnosti a zbytečnosti, nebetyčným egoismem
a neúprosným zápasem altrustického sebeovětování se se sobeckým sebevědomím: "Stejně jsem to jenom já, koho nejvíc miluju a na vás s dovolením dlabu:)"
Chci se smažit sama, krisťáček ani cosmopolitan mi nepomůže. Bojujte statečně o vánocích. I v novém roce, utíká to sakra rychle.
Pinož(t)(m)e se úspěšně, hlavně ať se nám nestanou žádné zlé věci:)
