Dneska jsem se poprvé zaposlouchala do 13?alba mňágy "Dutý, ale free". Kromě vtipného názvu a dlouhodobé věrnosti, mě donutily urychlit čekání na placku z vltavy.cz i negativní recenze. Vrcholem byla asi tato http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=239411
Jelikož už nejsem depresivní a tápající šestnáctka ani osmnáctka, mohu být celkem objektivní. Zvuk opravdu připomíná desky od Made in Valmez (91) do Bajkonuru (97) hlavně díky velkému prostoru pro ságo. Ale taky jsou to velmi radostné melodie a relativně únosné texty. Tedy kritika se týká okolího světa, plastových oken, předzahrádek a kolagenových rtů. Ale vnitřní beznaděj se vytratila, nabylo sebevědomí a radost z "banálního" života.
Je ale také pravda, že magnetická síla spočívá u Fialy právě v pošmourných textech. Většina skalních fandů se ptá, jak mohl tak nenásilně a nepateticky říct přesně to co cítím? Nezúčastnění nechápavě zhodnotí specifický (ne)zpěv a jednoduché melodie. Ale my, co máme za sebou těžké a ještě těžší časy dospívání pochopíme, proč jsou dodnes stadion a kluby narvané a všichni znají texty nazpaměť. Mňága je pro mě srdeční záležitost, a sebelepší kapela jí neuzme místo té chápavé kamarádky:)
